Eliška Adamovská, lezkyně

Eliška Adamovská (* 2001) je česká naděje sportovního lezení. Leze od šesti let a už od svých čtrnácti let slaví úspěchy na závodech i ve skalách. Na svém kontě má sedm cest v obtížnosti 8c, jednu za 8c+ a řadu vynikajících umístění na domácích půdě i v zahraničí. Na mistrovství Evropy v Moskvě v roce 2020 se Elišce podařilo obsadit třetí příčku v olympijské kombinaci a stát se vicemistryní ve své disciplíně - lezení na obtížnost. Nyní bydlí, trénuje a studuje v Brně. Když neleze, zastihnete ji nejspíš při běhu nebo někde nad dobrou kávou.

Vybavení, které nejčastěji používám: 

Lana: Tendon, Master 8,9 pro

Sedák: Rock Empire Slight rock

Jistítko: grigri

Karabiny: od Rock Empire

Expresky: Rock Empire- Set Rock Pack Racer

Lezečky: vždycky La Sportiva- Solution comp, Theory, Testarossa, Solution

Pytlík na maglajz: Tendon, nebo La Sportiva - čím lehčí, tím lepší

Lezecký outfit: černé legíny a tílko

Bez čeho se při lezení a neobejdu: bez kvalitního magnézia, protože mám hodně upocenou a trochu nepředvídatelnou kůži. Používám značku Climb Hard Community.

Co považuješ za své dosavadní největší úspěchy:

-  dělám to, co mě baví a momentálně se tím můžu i živit

- mám kolem sebe spoustu skvělých a inspirativních lidí

- 3. místo v kombinaci - ME Moskva 2020 + 2. místo v lezení na obtížnost - ME Moskva 2020

- Pal Norte 8c+ , Margalef, Katalánsko 2020

- že jsem psychicky ustála učení na maturitu a první zkouškové období 

Pocházíš z Havířova, tam jsi začala lézt? Vzpomeneš na svůj první kontakt se skálou/stěnou? 

Jsem rodačkou z Havířova, ale lézt jsem začala v kroužku na orlovském gymnáziu. Sama přesně nevím, jak rodiče, kteří sami nelezou, napadlo, mě dát do lezeckého kroužku - asi proto, že mě odmala hledali spíš v korunách stromů, než na zemi. V první třídě pak pro mě hledali nějakou aktivitu, která by dokázala hyperaktivní holčičku alespoň trochu unavit a lezení (a hodiny houpání se na lanech) se asi ukázalo jako ideálně vyčerpávající. Naše rodina byla odjakživa propojena se sportem. Máma nás vždy vedla k pohybu, sama dělávala atletiku a jako učitelka tělocviku s námi trávila spoustu času ve školní tělocvičně nebo venku. Taky nám věnovala nevyčíslitelné množství času, když nás vozila po stěnách, skalách a závodech. Kromě toho ve mně právě ona probudila velkou lásku k běhání, za což jí moc vděčím. Do skal jsem se poprvé dostala s mámou na jednom z jejich školních výletů, kdy spolu se studenty jsem popolézala na skalce na Kružberku, to mi byly asi tři. Poté až společně s orlovským kroužkem, myslím, že to bylo na Štramberku a mohlo mi být tak sedm let. 

Kdy přišel ten okamžik, že jsi se rozhodla lezení věnovat „na plný úvazek“? 

To asi nevím, lezení pro mě není jen největší zábava a pohyb, který miluju, ale hlavně životní styl. Mám ráda čas strávený v přírodě, miluju pohyb, ale je to pro mě určitě víc než jen sport. Lezení samo o sobě, závodění a čas strávený ve skalách, to je něco, co mě formovalo jako člověka a jsem za to vděčná. Právě proto bych se tomu chtěla věnovat, co nejdéle to půjde, své zkušenosti pak dále předávat a celkově svůj život s lezením propojit.

Preferuješ lezení na umělé stěně, nebo máš radši přírodní materiály a jaké? 

Mám ráda závody, v poslední době dokonce i mnohem víc. Momentálně jsou mým hlavním zdrojem motivace, ale řekla bych, že hlavně díky Saše Gendové, která mě ke skalnímu lezení přivedla, mají skály v mém srdci speciální místo. Kdybych si měla vybrat, tak řeknu skály. Nejradši lezu na vápně. Na písku mám pořád strach a s žulou zatím nemám moc zkušeností. Skalní lezení, kterého jsem se zpočátku bála, ale brzy mu propadla, je perfektní škola - dá mladým lezcům základy techniky, naučí je to lépe číst cesty, a hlavně zamilovat si lezení a jeho podstatu se vším všudy. 

Velké hory a alpinismus tě nelákají?

Zatím spíš ne, jsem docela měkká. Nesnáším zimu, každé Vánoce jezdíme do Španělska a už i místní teploty kolem nuly spojené s tím, že jsme celé dny venku, nenesu úplně nejlíp. Samozřejmě to pro projekty a skvělé lezení ráda podstoupím a zkousnu, ale na nějaké velehory to zatím nevidím. Časem možná. Prvním krokem asi budou vícedélky, kterým bych se v budoucnosti chtěla určitě pověnovat.

Jak stručně vypadá tvůj tréninkový plán? 

Od té doby, co jsem změnila trenéra (po pěti letech se Sašou Gendovou, teď trénuju s Petrem Klofáčem), se i můj tréninkový plán docela změnil. Nyní se hodně zaměřuji na specifické věci, jako je dynamická síla, výbušnost atd. Trénink se většinou skládá ze dvou až tří kratších tréninkových jednotek denně + poslední rok tak 4-5x týdně běhám. Typický tréninkový den zaměřený třeba na sílu může vypadat tak, že ráno půjdu na kampus, pak boulderovat, dál pak budu mít nějaké cvičení zaměřené na sílu, nebo třeba dynamiku (žádné velké váhy, spíš s menším závažím nebo s vlastní vahou) a večer si zajdu vyklusat na 6-10 km, pak si dám vanu a protáhnu se.

Mohla bys stručně shrnout atmosféru posledního mistrovství v Moskvě, kde jsi sbírala úspěchy? 

Atmosféra na loňském ME byla kvůli koronaviru docela zvláštní, a to hlavně ze začátku, než jsme si zvykli na dodržování všech opatření, neustálé kontroly atd. Lezení jsem si tam hrozně užívala, na tento závod jsem se intenzivně připravovala a myslela celý rok. Největším úspěchem pro mě bylo to, že jsem ze sebe byla schopná ve všech cestách vymáčknout všechno, lézt s čistou hlavou a prodat to, kvůli čemu jsem dřela.

V tvém nabitém programu příliš místa i na další koníčky, přátele rodinu atd. nezbývá, ale jistě se nevěnuješ jen lezení… 

Je pravda, že moje dny jsou hodně nabité, ať už jde o trénink, nebo školu, snažím se dělat vše poctivě a na max. Někdy už kolem šesté večer padám únavou, ale snažím se nezanedbávat kamarády, rodinu, myslet i na kompenzaci. Běh je takovou mou meditací a koníčkem, také ráda kreslím nebo něco vytvářím a trávím čas v přírodě. Když jsem v Havířově, užívám si lesa s naším pejskem. Moc ráda si zajdu s kamarádkou na kávu nebo jsem s přítelem někde venku.

Ze starší i nedávné historie známe mnoho inspirativních osobností světového i tuzemského ženského lezení. Máš nějakou oblíbenou lezkyni, případně kamarádku z generace, na kterou úspěšně navazuješ? 

Přímý lezecký vzor asi nemám, myslím, že svůj styl by si měl najít každý sám. Líbí se mi ale lezecký projev a celkově osobnost Američanky Margo Hayes. Definicí Paní Lezkyně je pro mě již zmiňovaná Saša, která je už spousty let mým velkým vzorem, ať už v tom, jak lezení sama pořád miluje, tak v tom, jak zapáleně se věnuje mladým lezcům, předává své know how a obětuje většinu svého času práci na tom, v čem vidí smysl. V naší zemi a repre je teď taky pár motivovaných a moc šikovných holek, které mají chuť na sobě makat, a to mi dělá upřímnou radost. Samozřejmě i kluků, zmiňuju ale holky, protože je to pro mě, co vždy lezla spíš s klukama, docela novinka, že i holky buší. Celkově jsem ráda, že jsem v Brně, kde mám skoro vždy s kým trénovat nebo lézt. Je to příjemná změna oproti tomu pořád jen trpět (v dobrém slova smyslu) sama. Nechávám se inspirovat zapálenými lidmi kolem sebe, kterých je momentálně hodně. Nejedná se jen o lezení, fascinuje mě prostě, když někdo najde to, co ho dělá šťastným a obětuje tomu svou energii a čas, i když to vždy není lehké. Vzhlížím také ke svým rodičům.

Co bys vzkázala nebo doporučila začínajícím holkám a klukům, kteří to s lezením myslí vážně?

To nejdůležitější je, aby vás lezení bavilo a naplňovalo. Když tomu tak je a cítíte, že byste to chtěli posunout dál, makejte na sobě a věřte si. Důležité je si pamatovat, že nic není zadarmo a když se chceme v něčem zlepšit, je třeba pro to dělat i věci, které nám kolikrát nejsou úplně příjemné, ať už jde o trénink, nebo o celkové vystupování z komfortní zóny. Může to znít jako klišé, ale opravdu zastávám názor, že na svých cílech a snech je třeba dřít, protože jen tak nám do klína nic nespadne.